Byla jsem navštívit Jiřího hrob v neděli v podvečer. Snad se na mě ostatní Jiřího blízcí, kteří jsou v hrobě také pochovaní, nebudou zlobit, že říkám "Jiřího hrob". Samozřejmě vím, že jsou tam pohřbeni i další lidé - maminka, dědeček, babička, tety, strýčkové a také první námětář Bedřich Kopecný a celá jeho rodina... jeho maminka Eleonora, tatínek Sylvestr, sestra Sylva a její manžel, sochař Antonín Žemlička. A brzy přibude další mramorová deska - vzpomínka na Bedřichovu nejmladší sestru Marii. Já vím, že ti všichni tam odpočívají také, ale pro mě jsou jen vzpomínkou z Jiřího vyprávění, i když krásnou a zajímavou.
No, byla to zkouška odvahy jak z dětských let na prázdninách u babičky (úkol číslo jedna: jít o půlnoci na hřbitov). Dalších návštěvníků tam ale bylo naštěstí nad očekávání mnoho a hřbitov s plápolajícími svíčkami vypadal přízračně a snově. Něco málo naznačí fotografie, ale pocit z podzimní vůně mlhy a hlíny a chryzantém, občasného zašustění padajícího listí a tlumeného šepotu ostatních pozůstalých se na fotografii zachytit nedá. Duše Samhainu, hlavního keltského svátku, je u nás stále živá. A Jiří by byl atmosférou večerního hřbitova okouzlený stejně, jako já. Potěšilo mě, že Jiřího hrob byl už ozdobený a hořelo na něm několik svíček. Je to od vás milé, milí lidé, že nezapomínáte. Na druhou stranu (to asi abych si nemyslela, že je svět kolem nějaká idylka) někdo ukradl konev na zalévání, opřenou zezadu o hrob. Byla stará, plastová, zelená, nevzhledná a památeční, neb okousaná od Rokouška. Nevíte, kdo byl Rokoušek? No přece Rocco, neapolský mastin. Válečný pes starých Římanů, černý jako noc. Jiřího strážce a věrný kamarád. Možná jsou už zase spolu - tam, na druhé straně. A možná, že Roccův duch zloděje, který tu konev ukradl, bude chodit v noci strašit.
Zapálila jsem další svíčku a na hrob položila krásný, šedozelený oblázek z pole za bavorskou vesnicí Obing. Dávat na hrob kamínky je prastarý židovský zvyk, symbolizující návaznost generací, nekonečno. Údajně vznikl, když Židé cestou do Zaslíbené země přecházeli poušť. Okouzluje mě, s jakou samozřejmostí dodržují Židé zvyky staré tisíce let. A proč byl kamínek z Obingu? Na to vám Jiřího slovy odpoví úryvek z knihy Tučná linka černou tuší: "Byly tři dny po válce, všude klid, a my jsme nerušeně jeli, až nás za Obingem zastavila střelba z lesa. Nepostřehli jsme, že jsme předjeli frontu a německá jednotka v lese na nás spustila palbu. Naskákali jsme horempádem do škarpy, auto s vlajkou se záhy změnilo v cedník. Během hodiny nás fronta dohnala. Přirachotil americký tank, z lesa se opět začalo střílet, tank se otočil a odrachotil. Za chvíli přiletěla letadla a shodila do lesa pár bomb. Les přestal existovat a my jsme se odvážili ze škarpy vylézt."
Tenkrát, před sedmdesáti lety, se u Obingu Jiří podruhé narodil. Pro vaše potěšení nepřikládáme tentokrát obrázek, ale fotografie. Radost ze života, kterou nám všem Jiří rozdával, z nich vyzařuje téměř hmatatelně. A dušičkový hřbitov vypadá tajuplně, poeticky, a trošku strašidelně. Přesně tak, jak to Jiří měl rád. A docela jistě i Bedřich, Sylva, Marie, Karel, Antonín... celé dvě veliké pražské rodiny, které se sešly na konci své cesty v jednom hrobě díky svým dvěma nadaným synům. Synům Bedřichovi a Jiřímu, kteří spolu stvořili vše, co se nám vybaví při slově Neprakta.